Panomara (neboli spojení více fotografii dohromady) nabízí řada fotoaparátů jako standardní službu. Řada z nich umožňuje i spojit fotografie přímo na kartě. A tak to vypadá, že panoramatická fotografie je snadná. Při pokusu o skutečné profi panorama je však situace poněkud složitější. Panoramatickou fotografii použijete všude tam, kde se záběr nevejde do jednoho snímku a to ani při použití nejširšího ohniska, které máte k dispozici. Nezbude vám potom nic jiného, než pořídit více snímků nejširším objektivem a ze snímků poskládat celek. Tato technika se dá použít i v situaci, kdy předpokládáte velkoformátový tisk a nestačí vám rozlišení fotoaparátu. Poskládáním více snímků se totiž dá zvýšit počet MPix vašeho fotoaparátu.

Nejdůležitějším parametrem při fotografování jednotlivých snímků je správné nastavení expozičních hodnot. V tomto případě jsou na tom nejlépe majitelé digitálů s manuálním expozičním režimem. Vhodnou kombinaci času a clony je možné nechat na expozimetru fotoaparátu a poté pouze dané hodnoty nastavit v manuálním režimu. Logickým krokem při snímání panoramatu by bylo použití širokého ohniska pro zachycení velké oblasti. Opak je ale pravdou. Širokoúhlé objektivy často trpí značným sférickým zkreslením, které je jim vlastní. Při skládání více fotek vedle sebe pak dochází k nepříjemným zlomům na rovných liniích. lepší je použít objektiv s ohniskovou vzdáleností větší jak 50 mm, jako ideální se jeví objektivy kolem 85–100 mm. O něco lepší je však změřit si expozici snímku s nejsvětlejší oblastí scény a s nejtmavší oblastí scény, výsledná expozice by pak měla být někde uprostřed těchto hodnot. Lepší je snímek mírně podexponovat než jej přeexponovat, digitální fotoaparáty totiž mají obecně větší expoziční pružnost směrem do mínusu. Při snímání krajiny je dobré použít vyšší clonové číslo, pro dosažení velké hloubky ostrosti. Před exponováním nezapomeňte také na ruční nastavení vyvážení bílé, ať už výběrem některé z přednastavených voleb nebo kalibrací.

Deformace obrazu pro široký úhel záběru:
Aby objektiv rectilineární projekci zařídil, musí okraje obrazu natáhnout. U dlouhých ohnisek majících malý úhel záběru to není velký problém, u širokoúhlých ohnisek je ale deformace obrazu již velmi výrazná. To je také důvod, proč rectilineární objektivy se nedělají nad úhel záběru cca 120°, což odpovídá ohnisku asi 12 mm pro film. Zkreslení obrazu by totiž bylo již velmi výrazné. Natažení obrazu v rozích také způsobuje „zřídnutí“ světla v rozích a tím širokoúhlé objektivy trpí viditelnou vinětací obrazu nepříjemným ztmavením rohů. Jiný druh projekce nabízejí např. objektivy typu rybí oko. Každý uzná, že panoramatické záběry v sobě skrývají neopakovatelné kouzlo díky unikátní perspektivě záběru, která vlastně umožňuje širokoúhlé "rozhlížení se" po zachyceném prostoru. Pro panoramatickou fotografii je vyvinuta a zkonstruována řada speciálních kamer na nejrůznější exotické formáty negativů. Objektiv panoramatické kamery se v okamžiku záběru otáčí před filmovým materiálem vedeným po kruhové dráze.

Princip je jednoduchý - stačí upevnit kameru na stativ a ve zvoleném směru pořídit sérii záběrů s postupným otáčením kamery  vždy o  horizontální (nebo vertikální) úhel záběru objektivu. Kamera by měla být v přesně horizontální poloze, pokud se chceš vyhnout zvýšené pracnosti při slepování záběrů. Záběry lze docela dobře slepit i ručně pomocí nůžek a lepidla, ale pohodlnější je rozhodně provádění této operace na počítači. Zejména z hlediska možnosti korekce nezvládnuté perspektivy, drobných retuší v místě spojení a možnosti citlivého zvětšení/zmenšení slepovaných záběrů vůči sobě. Kromě vodorovnosti kamery je nutno dbát na to, aby se záběry dostatečně překrývaly a na snímání v plnomanuálním expozičním i zaostřovacím modu zabráníš tak nechtěným rozdílům v tonalitě a velikosti snímané scény. Před samotným software možná jen pár základních pravidel k pořizování vstupních fotografií. Pro dosažení co možná nejlepšího výsledku, je dobré dodržovat již při pořizování fotografií, které budeme následně chtít spojit pár základních pravidel:

Pokud je to možné, používejte stativ - zajistí udržení vodorovné linie a ořez výsledného panoramatu tak bude co možná nejmenší. Jednotlivé snímky by se měli překrývat od 33 do 50% plochy, pokud budou přesně navazovat a nebudou se překrývat, program nenalezne dostatečný počet společných bodů pro správné napojení. Všechny snímky musí být pořízeny stejnou expozicí čas, clona, ISO, zoom atd. K tomu můžete využít scénický režim Panorama nebo manuální nastavení expozice. Při volbě kompozice si nechte nahoře i dole dostatek místa, je potřeba počítat s tím, že po spojení panoramatu půjde min 10% horního a spodního okraje na ořez. Jednotlivé snímky před spojením neupravujte histogram, kontrast apod., úpravy aplikujte až na spojené panorama. Důležité je volit expoziční hodnoty s ohledem na celý snímaný pohled a neřídit se pouze prvním pořizovaným snímkem, jinak se může stát, že další část panoramatu bude přepálená či podexponovaná.

Tvorba panoramatických fotografií je jedním z pokročilejších fotografických postupů, který však s nástupem digitální techniky zvládne i naprostý amatér. Snad všechny digitální fotoaparáty dnes nabízejí scénický režim Panorama, který zajistí stejné expoziční hodnoty u všech snímků panoramatické sekvence. Nasnímané fotografie je však následně nutné softwarově pospojovat. K tomu je k dispozici celá řada různých programů, od plně freewarových zcela zdarma až po profesionální software za peníze.